Mateřství - očekávání vs realita!

Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem se dívala na dvě čárky na těhotenském testu a radovala se z toho, že z nás s manželem budou rodiče. Celé těhotenství jsem si představovala jaké to bude, jaká budu máma a jak budu o své dítě pečovat a vychovávat jej. Moje představa se rozplynula okamžikem porodu, protože potom bylo najednou všechno jinak.

Také jsem si během svého bezdětného života všímala ostatních rodičů a jejich dětí a častokrát jsem si říkala: "Tak tohle bych nikdy nedělala/nedovolila/nenechala dítě dělat.". Jak asi tušíte, po porodu se celý můj "nikdy bych seznam" rozplynul a já se dodnes stydím, že jsem kdy soudila coby bezdětná ostatní maminky. Protože dokud doma člověk nemá to úžasné stvoření, které je na vás zcela závislé, nemá vůbec ponětí, jak moc se mu změní nejen život, ale i pohled na svět.

Tady je pár takových mých bezdětných "nikdy" a srovnání s realitou:

- "Nikdy nebudu spát s dítětem v posteli, vždyť bych se vůbec nevyspala." -  Naše Eliška s námi spí v posteli, ABYCH se alespoň trochu vyspala. Postýlka u nás převzala roli němého sluhy a hraje ji perfektně. Nikam jinam se totiž oblečení nevěší lépe.
 
- "Nikdy bych nekojila třeba do 3 let, vždyť je to divný." - Nyní je jí 22 měsíců, stále kojíme a asi ještě nějakou dobu budeme, než se sama odstaví. Vysvětlete totiž tomu nebohému stvoření, že "ňami ňami" už od maminky nedostane. Na to prostě nemám srdce, navíc je kojení pro ni prospěšné.

- "Nikdy bych svému dítěti nedovolila lézt na stůl." - Období lezení na stůl bylo obzvlášť skvělé. Trvalo asi tři měsíce, během kterých by nesnědla snad absolutně nic, kdybychom ji nekrmili na stole. Že to bylo extrémně nevýchovné? Ano, to bylo. Naštěstí už se toho natolik nabažila, že s tím sama přestala.

- "Nebudu své dítě aktivně uspávat, mělo by se naučit usínat samo." -  Tohle byla asi největší srážka s realitou. Byla jsem přesvědčená o tom, že pokud se od malinka dítě učí usínat v postýlce při čtení pohádky, bude tak usínat stále a zkrátka se to naučí. Jenže člověk míní, dítě mění. Naše Eliška měla první měsíce velké trápení s bříškem a tak toho celkově jako miminko moc nenaležela. Dá se říct, že prvními třemi měsíci jsme se pronosili a nebýt nosítka, asi bych už ležela u nás za plotem. Bydlíme totiž hned vedle blázince. O usínání v postýlce při jemném hlazení a zpívání ukolébavky tedy nemohla být řeč.

- "Moje dítě nikdy nebude dělat scény na veřejnosti. To bych mu dala!" - To je jedno nejtypičtějších nikdy, které si říká většina lidí. Dokud nemají děti.

- "Vždy budu upravená a to i doma. Vždyť 5 minut denně si na to vždycky najdu." - 5 minut denně si sice vždycky najdu, ale během následné minuty už jsem opatlaná od banánu, vlasy mám opět rozcuchané a oční stíny všude, jen ne na očních víčkách. Takže by to chtělo takových pětiminutovek za den tak deset a to už si půjdu radši místo toho vypít kafe.

- "Nikdy nebudu dávat svému dítěti jídlo, abych ho zabavila a měla chvíli klid." - Zaplať pánbůh za kukuřičné, rýžové a pohankové křupky! Co bych si bez nich třeba v autě počala?

- "Nikdy bych nenechala dítě v ušpiněném oblečení, protože to v něm přeci ještě hodinu vydrží, než půjdeme ven." - Opravdu někdo převléká dítě i doma, jakmile se ušpiní? Tolik oblečení pro dceru ani nemáme.

- "Nosit v nosítku budu jen z praktických důvodů a rozhodně ne pořád, aby si na to příliš nezvyklo." - Nosítko jsem si sice původně pořizovala kvůli pohodlnějším přesunům, výletům a každodenním procházkám s našimi psy, ale když pak člověk zakusí ten jedinečný kontakt s dítětem, zvykne si na to velmi rychle. Myslím tím sebe, i když dcera nošení miluje samozřejmě taky. 

Říká se "Nikdy neříkej nikdy" a pro nás rodiče to platí dvojnásob. Každé dítě je jiné a pro výchovu a péči o ně neexistuje žádný návod ani manuál. Každý z nás se učí až praxí a je to tak nejlepší. Prosím berte tento článek s rezervou, jeho účelem bylo vás pobavit. Tak doufám, že účel alespoň trochu splnil.

Monika Moravčíková